Ten problém začíná, jako obvykle, v rodině.

Sám jsem své syny vždy vedl k fysickému cvičení a vtloukal jim do hlav, že síla je největší přítel člověka. Byli totiž potenciální přirozenou obětí šikany, neboť se od odstatních dětí odlišovali vysokou inteligencí (2), mizerným zrakem (1) a křesťanskou vírou s pravidelnou docházkou do kostela (všichni 3). Proto museli být silní. A protože byli silní, všechny pokusy o svou šikanu utnuli hned v zárodku. Slabší totiž nešikanuje silnějšího.

Taky jsem jim vždy kázal, ať se neodvracejí, když budou spolužáci šikanovat někoho jiného. "Když se odvrátíš, dojde časem i na tebe." Vedl jsem je k tomu, aby neváhali zasáhnout fysickou silou proti násilí na slabších. S tím, že když na to nestačí sám, má si dojít pro bráchu...

No a dopadlo to tak, že v jejich třídách šikana nebyla a sami učitelé mně několikrát na třídních schůzkách řekli, že se kluci zastávají slabších a že z toho tedy (ti kantoři) mají radost.

Prostě to zafungovalo dobře. Díky Bohu.

Prostě to zafungovalo dobře. Díky Bohu

Nejenom díky Bohu (ale díky Jemu především), ale také díky Vám, pane Chovanče.

Hlavně díky Bohu. Bez něj nejsem nic a nic nemohu.

"Pomôž si sám, aj Pán Boh ti pomôže." Iniciatíva bola na Vašej strane.