Šikana je starší než lidstvo. Každý se s ní setkává, od školky až po zaměstnání. Vojenský výcvik je dokonce na správně dávkované šikaně založený. Mě na tom děsí spíš ta míra. Šikana má široké spektrum projevů, od víceméně dobromyslného pošťuchování po ohrožení na životě. Dnes se zdá, že nejen děti, ale i dospělí ztratili hranici kam až se dá zajít. Je to důsledek hlouposti, sobectví a neúcty k ostatním. Křesťanské žij a nech žít už není v módě. Dnes se nosí urvi co můžeš za každou cenu. A když se chceš pobavit, nezáleží na tom, že to někoho jiného může stát život. V tom je to zrůdné.

Ten problém začíná, jako obvykle, v rodině.

Sám jsem své syny vždy vedl k fysickému cvičení a vtloukal jim do hlav, že síla je největší přítel člověka. Byli totiž potenciální přirozenou obětí šikany, neboť se od odstatních dětí odlišovali vysokou inteligencí (2), mizerným zrakem (1) a křesťanskou vírou s pravidelnou docházkou do kostela (všichni 3). Proto museli být silní. A protože byli silní, všechny pokusy o svou šikanu utnuli hned v zárodku. Slabší totiž nešikanuje silnějšího.

Taky jsem jim vždy kázal, ať se neodvracejí, když budou spolužáci šikanovat někoho jiného. "Když se odvrátíš, dojde časem i na tebe." Vedl jsem je k tomu, aby neváhali zasáhnout fysickou silou proti násilí na slabších. S tím, že když na to nestačí sám, má si dojít pro bráchu...

No a dopadlo to tak, že v jejich třídách šikana nebyla a sami učitelé mně několikrát na třídních schůzkách řekli, že se kluci zastávají slabších a že z toho tedy (ti kantoři) mají radost.

Prostě to zafungovalo dobře. Díky Bohu.