Naše školství, vzdělávání, státní maturita

Naše školství, státní maturity, úspěšnost práce učitelů, vzdělávání.

Tento příspěvek vyšel v pedagogickém časopise Moderní vyučování v květnovém čísle pod označením „Naše téma“.

Kdo zastaví propad znalostí našich žáků a studentů? Mýty o práci učitelů v konfrontaci s výsledky pedagogických výzkumů citovaných v práci prof. Průchy: Moderní pedagogika a nejen v ní. Výzva docenta Jindřicha Bečváře, CSc. „Všem, jejichž hlas je slyšet“

Pomohou našemu školství mechanicky opakované fráze o podpoře školství, vzdělání a vzdělávání, vědy a výzkumu, nebo skutečná snaha s tím něco udělat? Jsou rozhodující jen nezřízené ambice některých našich politiků, kteří často mluví a nezřídka ani nevědí, o čem?

Potřebujeme kvalitní průmysl a vědu, nebo založíme naši ekonomiku na exportu kunsthistoriků a politologů a filmových vědců?

Před několika týdny proběhla zkouška státních maturit. Měla pochopitelně otestovat spíše logistiku, než zjišťovat úspěšnost studentů. Ale i tak může úspěšnost studentů v této zkoušce státních maturit šokovat. Jsem učitel matematiky a deskriptivní geometrie. 31. 12. 1989 jsem školství (doufám navždy) opustil. Ale stále jsem v kontaktu s žáky a studenty základních i vysokých škol. Tak vidím hluboký pád i studentů gymnázií a univerzit. Úroveň našeho školství je odrazem ani ne tak úrovně našich učitelů, ale hlavně „koncepční práce“ těch, kteří resort školství řídili. Úroveň některých učitelů je pak rovněž důsledkem systému, který se tady provozuje.

Profesorům RNDr. Petr Vopěnkovi, DrSc. či Janu Sokolovi jako ministrům školství sotva můžeme vytýkat nedostatek kvalifikovanosti. Ale stačí si promítnout tu plejádu ministrů školství, kteří se za posledních 21 let na kratší či delší dobu vystřídali ve funkci, jak systematicky fabulovali o tom, že je třeba podporovat vzdělání, výzkum a vědu. Byly to jen fráze. Jedna věc jsou ohromné ambice a druhá, řekněme eufemisticky, ochota či schopnost opravdu něco rozumného udělat. Završil to ctižádostivý religionista Ondřej Liška, spíše adolescent než odborník a před ním učitelka ze základní školy.

Ministr Dobeš, je zdá se, po delší době někdo, kdo má reálnou představu, jak to vypadá v praxi, a má zřejmě i schopnosti, které skoro studentovi Liškovi zřejmě chyběly. A také má pan Dobeš vizi, jak by to mělo vypadat a zatím snahu něco změnit. Učitel národů Ondřej Liška tvrdil, že maturant by měl z matematiky ovládat „procenta, grafy a trojčlenku“. To by měl ovládat absolvent základní školy. Trojčlenka je aktuální tak akorát pro učně, který ji stejně není schopen správně aplikovat. Pokud není žák či student schopen úvahy, jak úlohu řešit, tak vyprodukuje nesmysl. Totéž se týká nejrůznějších vzorců pro používání procent, atd. Můj učitel didaktiky matematiky nám na univerzitě říkal, že si uvědomuje, že vtloukat žákům takové vzorce do hlavy je nesmysl. Kde nic není, tam ani smrt nebere.

Za dvacet let podporování vzdělávání, vědy a výzkumu, které deklaruje každý maturant, který se uplatnil v politice, jsme dospěli k tomu, že ti, kteří to dříve dotáhli tak k závěrečným zkouškám na učilišti, nyní „zvládají“ státnice.

V diskusním pořadu Máte slovo s ministrem školství Dobešem (před několika měsíci – cca po testu státních maturit) právě o státních maturitách vyjádřil nějaký úspěšný učitel ze střední školy názor, že bychom měli studenty „nechat vystudovat vysokou školu, abychom nebyli národem montérů“. Myslím, že tam nezazněla slova, „měli bychom dát studentům příležitost studovat“, ale že tam opravdu rovnou zazněla slova „měli bychom nechat studeny vystudovat vysokou školu“.

Zdá se, že by možná bylo nejjednodušší ty diplomy či maturitní vysvědčení posílat poštou, aby studenti nebyli zbytečně zatěžováni návštěvami škol.

Jsem samozřejmě příznivec státních maturit, ale nemyslím, že by k něčemu byly. Studenti zvednou fangličky, udělají demonstraci, a začnou se dít zázraky. Pokud bude chtít vzdorovat ministr školství, tak bude možná vyměněn. Navíc právě ministr Liška vyprodukoval dva stupně státních maturit. (Pro hloupější a řekněme méně hloupé?)

Není jasné, co se na těch státních maturitách léta připravovalo. Před dvšma roky jsem na jedné konferenci o matematice položil jedné docentce řečnickou otázku: „Co se na těch státních maturitách těch 14 let (či kolik) připravuje?“. Odpověď byla zřejmá: „Je to tunel na státní a evropské peníze“ .

Co se týká centrálního zpracování výsledků, zkušenosti jinde ukázaly, že se korupce pouze přesunula o stupeň výše. Pokud by se proces rozesílání testů, odesílání testů, které vyplnili studenti, jejich vyhodnocování a posílání výsledků zcela elektronizoval, tak člověku, který má znalosti z oblasti moderních technologii, je jasné, že by se zdatní hackeři, nejen mezi studenty postarali, ať už o profláknutí testů před jejich doručení na školy, a určitě by se našlo dost studentů, kteří by se postarali o patřičný výsledek nejen vlastních testů. Určitě se dozvíme, jak je to vše „perfektně zabezpečeno“. Před několika spíše měsíci jsme četli o studentovi univerzity, který si zřejmě z tepla domova „opravil“ známky na serveru univerzity. V tomto případu by zřejmě přicházelo v úvahu obvinění z trestného činu pozměňování dat na nosiči informací. (Nejsem právník, případná právní kvalifikace činu není rozhodující). Ovšem odhalení pachatelé jsou v takových případech jen špičkou ledovce. (Před 30 lety studenti věděli, že mají večer poslouchat BBC či Hlas Ameriky, aby věděli, co bude zítra v písemné maturitní zkoušce z češtiny, ruštiny.) Navíc ten obsah maturity by přece jen měl být pro studenty předvídatelný. Není pro žádného učitele problém kteréhokoliv studenta utopit na lžičce vody)

Navíc zkušenosti s evidentně zmanipulovanými maturitami či státnicemi ukázaly, že zfalšovaná maturita či podvodné vysokoškolské studium, zřejmě není možné legální cestou zrušit. (Pokud tedy bude student, viz výše odsouzen za „úpravu“ známek, bude to opravdu znamenat, že diplom, maturita, atd. se zruší?) A není politická vůle to řešit. Zdá se, že nehrozí nebezpečí, že by se připravovaly změny zákonů, tak aby obsahovaly standardní proceduru, jak zrušit podvodnou maturitu, zbavit „absolventa“ vysoké školy titulu, pokud opsal diplomovou práci.

Ostatně před květnovými volbami do Poslanecké sněmovny jsem oslovil tiskové mluvčí stran, které měly šanci dostat se do Sněmovny s anketou. Jedna otázka zněla, zda chce dotazovaná strana zajistit příslušnou proceduru o zrušení zfalšovaných titulů do příslušného zákona. Místopředsedkyně TOP09 zhruba odpověděla, že “nechtějí zatěžovat občany dalšími paragrafy, že to chtějí řešit rozvojem mravnosti“. Anketu i s odpověďmi na další otázky i od představitelů jiných stran jsem v nedávných měsících zveřejnil na www.vasevec.cz

Není problém najít inzeráty, ve kterých studenti hledají někoho, kdo by za „studenta“ složil zkoušku ze statistiky, sepsal zápočtovou práci. Opakovaně vidíme reportáže o agenturách, které pro zájemce napíši diplomovou práci. Zdá se, že to nikomu nevadí. Sám řeším telefony, zda bych pro studenty nezhotovil zápočtové práce pro předměty zaměřené na IT, matematiku, deskriptivní geometrie, překlady nějakých textů atd.

Vraťme se k matematice. Dnešní student vysoké školy, který chce složit zkoušku z matematiky, není schopen sečíst zpaměti zlomky či spočítat procenta. A přece tu zkoušku z matematiky nakonec složí. Totéž se samozřejmě týká studentů gymnázii. Student hodnocený na gymnáziu známkou chvalitebný vůbec nerozumí, když ho požádám, aby sečetl ½+1/4, jeho 80 letý dědeček okamžitě správně odpoví. Moje osobní zkušenost je, že 50 letý dělník, či kuchařka, která si ve středním věku chce doplnit vzdělání, to zvládne. A ani někteří studenti gymnázii, či univerzit (dokonce s docela dobrým prospěchem z matematiky) vůbec nechápou, co to je např. obsah útvaru, natož aby jej dokázali spočítat, podobně jsou na tom s procenty.

Absolvent univerzity (státní) ve věku cca 30 let, ve vedoucí funkci má horší znalosti na úrovni 7. třídy ZŠ, než 50 letý dělník! A ten absolvent univerzity se domnívá, že by se ty zlomky sečetly na kalkulačce. Diplom i z veřejné vysoké školy či maturita na gymnáziu má zřejmě nulovou hodnotu, protože řada zaměstnavatelů podrobuje při pohovoru písemnému testu zřejmě každého uchazeče.

Nehledejme hlavní příčinu v učitelích. Chyba je v systému. Tlak na učitele je takový, že i kdyby si některý postavil hlavu, tak mu kolegové a nadřízení nadělají problémy, aby přestal mít chuť něco po studentech chtít, nebo nedej bože někoho vyhodit. Škola dostává peníze na hlavu a za učitele „potížistu“ se snadno najde náhradník, který se rychle přizpůsobí.

Pokud chcete argumentovat, že toho studenta to nikdo zřejmě nenaučil, pak na to jednoduchá odpověď . Myslím, že buď Galileo Galilei či Giordano Bruno říkal, že „učitel může ve studentovi odhalit jen to, co v něm je“.(Byl to Galileo Galilei, stačí si přečíst jeho životopis Antikrist Galileo, Academia) Zdá se, že se dnes v našem školství vrací pedagogický optimismu či spíše utopismu z 50. let, že člověk je tabula rasa, kterou můžeme libovolně popsat, tedy každého cokoliv naučit. Mám na mysli spíše představu našich představitelů, že rozvoj vzdělanosti spočívá v tom, že necháme prolézt univerzitu každého.

I profese, které byly považována za náročné či prestižní, se zaplnily diletanty. V pořadu České televize Nemám práci zaznělo, že se na Opavsku pokoušeli rekvalifikovat na programátory (je jich nedostatek) kuchaře! Kolega, který se stále živí jako programátor mí říkal, že se jim na pozici programátora přihlásil člověk, který pracoval na jatkách. Dočetl se zřejmě, že to je dobře placeno. Ostatně můj učitel z univerzity nám na setkání řekl, že se na univerzitu se studenti hlásí na informatiku a domnívají se, že budou hrát při vyučování hry.

I když jsem na začátku říkal, že chyba je v systému, a nikoliv v učitelích, tak bohužel je úroveň našeho školství i odrazem úrovně našich učitelů. Ovšem proto, že řada těch, kteří měli kam odejít, ze školství odešli. Nejde jen o výši platu, ale pokud učitel, tedy vzdělaný zdravý člověk, není schopen vydělávat jinak, než čekat, jakou dostane výplatu, tak takový člověk se asi sotva nechá nazvat vzdělaný. Měl jsem samozřejmě na mysli učitele, řekněme přírodovědných předmětů, cizích jazyků, IT atd.

Učitel tělocviku tak ten asi nebude schopen vydělávat jinak, než učit na základní škole výmyk, nebo někde po práci působit v nějaké tělocvičné jednotě. Ale asi se někteří tělocvikáři uživí tím, že si založí fitnes centrum.

Pro vykreslení současného obrazu našeho školství. Úspěšná učitelka matematiky na gymnáziu, RNDr., se domnívá, že cílem studia matematiky na gymnáziu je, aby se studenti nadřeli nazpaměť co nejvíce vzorců. Sama netuší, zda její škola odebírá časopis pro učitele matematiky. Má jiné starosti: honit přesčasy, honit přesčasy.

Vím o řadě jiných učitelů matematiky na gymnáziích, kteří léta opravují písemné práce tak, že zkontrolují jen výsledek, a vyučují tak, že na tabuli napíší vzorce se slovy: „To si opište“. Podstatná část matematických vzorců se dá odvodit na několika řádcích a cílem výuky matematiky by mělo být pochopit a naučit se řešit úlohy a většinu vzorců by si studenti měli být schopni najít v tabulkách.

Učitel matematiky na gymnázium, dokonce zástupce ředitele, po 25 letech práce učitele matematiky, dosud nezvládl středoškolskou matematiku. Tím nemám na mysli, že neovládá zpaměti všechny matematické vzorce, ale on nemá ponětí, co se skrývá za pojmy, které se sám na té střední škole učil a pak mu je pět let vtloukali do hlavy na univerzitě a ještě před několika lety byly součástí výuky na gymnáziích.

Pokud do školství opravdu nenalijeme peníze na platy učitelů, tak tam kvalitní lidi nepřitáhneme, nebo tam nezůstanou. Zkušenosti z Finska, Jižní Koreje ukazuje, že se na fakulty připravující budoucí učitele, hlásí cca 10 proc. nejlepších absolventů středních škol. Protože profese učitele je nejen prestižní, ale také velmi dobře placená. Školství v těchto zemích je považováno za nejlepší na světě. A ve Finsku je přijímací řízení budoucích učitel několika stupňové. O výzkumech týkajících se školství, profese učitele atd. se můžete dočíst např. v knize prof. Průchy Moderní pedagogika, 2009.

Četl jsem, že průměrná příprava budoucího učitele na gymnáziu v SRN trvá cca 7, 1 roku. Po ukončení studia nenastoupí hned na běžnou školu, ale učí na část úvazku na školách určených pro přípravu začínajících učitelů a učí pod dohledem zkušeného učitele a pravidelně se jeho práce hodnotí, získává zpětnou vazbu a nepochybně i rady. Pracuje samozřejmě také za část běžné odměny učitele. Nepodařilo se mi najít přesný pramen, kde st o uvádělo. U nás učitel po ukončení univerzity cca 24. srpna nastoupí na školu a 1. září v 7:45 přijde do školy a 8:00 jde rovnou učit.

Šokující, ale nikoliv pro ty, kteří se vzděláváním zabývají, jsou nejen statistiky vyplývající z různých šetření znalostí či vědomostí našich studentů a srovnání s jinými vyspělými státy. Ale i porovnání výsledků našeho školství a porovnání různých našich škol. (prof. Průcha: Moderní pedagogika, str. 355-387). Z těchto hodnocení vyplývá nehomogenita našeho školství, tedy, že znalosti studentů u nás závisejí na tom, jakou školu studují (na rozdíl např. od Švédska či Finska, stejná kniha, str. 375)

Výsledky porovnání veřejných a soukromých gymnázií ukázaly, že celkový průměrný výkon studentů veřejných gymnázií v jednotlivých hodnocených testech je vyšší než výkon studentů nestátních gymnázií. Největší rozdíly byly v testech z matematiky a fyziky, menší v testech z literatury a občanské nauky (stejná kniha, str. 369). Autoři citovaných výzkumů k tomu konstatují: „Z hlediska výkonu je skupina státních škol vyrovnanější. Mezi nestátními školami jsou markantní rozdíly“ (tamtéž)

Před nějakou dobou napsala novinářka Lenka Zlámalová v Hospodářských novinách, že ředitelé škol by měli propustit neschopné učitele a zvýšit plat schopným učitelům. Je otázka, kdo by převzal hodiny za ty propuštěné učitele. Není těžké pochopit, že žádná profesní skupina není homogenní, tedy všichni učitelé či lékaři nemají a nemohou mít stejnou odbornou úroveň. A nemohu učit či léčit jen ti nejlepší a ostatní se pást.

Pokud se Lenka Zlámalová domnívá, že se dá mrknutím oka zjistit, kdo je dobrý a kdo špatný učitel, tak výzkumy došly k zajímavým výsledkům. Především se ukazuje, že neexistuje univerzální definice dobrého či špatného učitele (stejná kniha, str. 191).

Dlouho se zejména v USA věřilo, že lze identifikovat “osobnostní charakteristiky dobrého učitele“ (jakýsi ideál vlastností, které učitel má mít) a na základě toho lze provádět výběr nejvhodnějších uchazečů pro učitelskou profesi (tatáž kniha, str. 193). Autor knihy prof. Průcha cituje nizozemské odborníky, „že tyto snahy odezněly, neboť se neprokázala jednoznačně determinující vliv charakteristik učitelů na efektivnost vzdělávacích procesů“ (tamtéž, str. 192)

Překvapivý je rovněž závěr, že charakteristiky učitele nemají přímý vliv na prospěch žáků (tatáž kniha, str. 191). Nejdůležitější tedy není, jestli se učitel staví na hlavu nebo ne, jestli má výborné znalosti oboru, pedagogické zkušenosti, ale jestli se studenti či žáci chtějí nebo nechtějí učit.

„Neexistují téměř žádné důkazy o tom, že by diference v osobnostních charakteristikách učitelů... měly přímý vztah k diferencím v prospěchu žáků“ (v knize prof. Průchy je citována na str. 192 práce, která dospěla k tomuto závěru). Srov. výrok Galilea či G. Bruna. Tedy recept Lenky Zlámalové by tak jako tak neměl vliv na výsledky studentů. Rozhodující ve skutečnosti je, jestli se student či studenti chtějí nebo nechtějí učit. I sebe lepší učitel má i slabé žáky. A jak mi říkají kolegové, dnes kladou aktivní odpor i studenti gymnázií.

Ale nepochybuji, že se budou stále zveřejňovat „recepty“, týkající se nejen učitelů, ale i ostatních profesí, že by se měly ohodnotit zvýšeným osobním ohodnocením „kvalitnější bez ohledu na dobu praxe“. Recept ministra Drábka, který prosazuje zrušit odstupňování odměny státních zaměstnanců podle praxe a odměňovat podle výsledků, je jen jakousi floskulí, která nefunguje podle výzkumů určitě u učitelů, a určitě by se daly najít výzkumy týkající se jiných profesí.

České výzkumy, které prof. Průcha cituje na str. 193 dále nepotvrdily hypotézy o závislosti úrovně pedagogické práce na „věku učitele, jeho pohlaví, délce praxe, zdravotním stavu, stupni neerotičnosti“ (tatáž kniha, str. 193). Jednoduché recepty nefungují nejen ve školství. Výzkumníci v pedagogice nebyli (na základě statistických dat) dojít k rozumnému závěru. A jak ten ředitel má hodnotit učitele, když učitel zažije jednou za půl roku hospitaci od nadřízeného, a jednou za tři roky hospitaci inspektora? Předpokládám, že se stále dějí zázraky jako za socialismu, kdy inspektora dělá člověk, který nemá kvalifikaci učitelů, které má hodnotit. Snad ale odezněla praxe, kdy učitel na střední škole měl hlavní kvalifikaci výuční list.

Odborníci nevědí, jak mají charakterizovat úspěšného učitele. Ale určitě nám to ministr Drábek jednoduše zdůvodní. Chtěl bych vědět, jak by pan Drábek, kdyby byl ředitel školy určil, zda je ten či onen ať už matematik či učitel angličtiny dobrý nebo špatný učitel. A jaký algoritmus pro srovnání práce či výsledků učitelů matematiky, angličtiny, biologie by ministr Drábek doporučil ředitelům škol? Co člověk, který hodnotí učitele a určitě i člověka jiné profese, to jiný názor. Natož kdyby to chtěl někdo dělat poctivě. Zrušení tarifních tříd a teze o „odměďování podle výsledků práce“ je tedy řekněme nesmysl, ale hlavně nástrojem, aby se lidé báli křivě podívat na nadřízeného.

Ostatně v Hospodářských novinách tehdy po zveřejnění článku Lenky Zlámalové vyšla reakce čtenáře, že i ve Finsku (kde je jedno z nejkvalitnějších školství na světě) závisí odměna učitele na úvazku, délce praxe, zda má na starosti učebnice, knihovnu nebo dělá výchovného poradce atd.

Jen tak pro zasmání. Před cca 3 lety zveřejnil časopis Moderní vyučování článek, který hodnotil úroveň porevolučních ministrů školství. Za nejhoršího byl považován Ivan Pilip. Za nejlepší pak Petra Buzková, protože ministerstvo za ní řídil její poradce. Proč rovnou nebyl ministrem, si každý odpoví sám.

Není to tak dávno, kdy doc. Jindřich Bečvář, CSc. zveřejnil výzvu „Všem, jejichž hlas je slyšet“, ve které uvádí, např. „cožpak si již nikdo neuvědomuje, že vzdělání a vzdělanosti člověk dosahuje dlouhodobou, soustavnou a cílevědomou činností?“

Doc. Bečvář, uvádí, že „tzv. počítačová gramotnost je často chápána pouze jako úspěšné zvládnutí počítačových her, brouzdání po internetu a v lepším případě též pochopení základů jednoho textového editoru“.

Tehdy a nejen tehdy jsme mohli slyšet od některých představitelů, že není pravda, že se snižuje úroveň našich studentů a školství. Prý je vlastně vše O.K.

Tento příspěvek byl z větší části psán před zveřejněním výsledků mezinárodních srovnávacích zkoušek, které jen potvrdily to, co je těm, kteří se studenty či žáky pracují, jasné. Tedy propad znalostí a zdá se, hlavně velmi rychlý sestup úrovně našich studentů. Jsem zvědavý, zda se teď opravdu provede nějaká „analýza“, zda se provedou nějaké změny, které naši politikové zpravidla nazývají „systémové“. ¨

Ještě něco pro zasmání. Stačí připomenout, jak novináři po jmenování Ondřeje Lišky ministrem objevili nějakou opravdu hloupou gramatickou chybu na jeho webu (myslím, že uváděl slovo „azilant“, nikoliv správně „azylant“). Asi to měla na svědomí spíše nějaká sekretářka.

I když tedy ministr školství, neblahé paměti, Liška soudí, že maturant by měl ovládat procenta, tak dosud ta procenta nezvládli ani na ministerstvu školství. Kdyý byly zveřejněny výsledky testů státních maturit, tak byl na webu MŠMT chybný procentuální údaj o počtu studentů, kteří tento test bojkotovali. Řekněme popletli desetinnou čárku. Po mém upozornění byl tento údaj opraven.

Naše mladá generace vidí, jak někteří naši představitelé nejen, že nejsou schopni sepsat rigorózní práci, která by splňovala pravidla, ale řada z nich ani nebyla běžným způsobem vystudovat. A v přímém přenosu pak vidí, jakou zkratkou lze dosáhnout úspěchu, pokud za ní někdo považuje výši konta.

Odborník či vědec je částí veřejnosti pak považován za nepřizpůsobivého podivína, který je pro praktický život k ničemu. Logicky pak část mládeže považuje vzdělání za něco, co je spíše na obtíž.

Sociologické výzkumy ovšem ukázaly, že za prestižní povolání přesto považuje veřejnost povolání učitele, lékaře, vědce, právníka, ale i programátora (stejná kniha, str. 186-7). Podobné šetření zveřejnily dříve i Hospodářské noviny.

Co se týká jiné floskule o tom, že zavedení školného bude motivovat studenty k většímu úsilí. Po zavedení školného ve Velké Británii stoupl podle zveřejněných údajů počet studentek, které si přivydělávají striptýzem, sexem či pornografii. Školné u nás vehementně prosazoval politik, který o sobě uváděl, že vysokou školu “prochlastal“. Politikové, kteří tvrdí, že chtějí zabránit zadlužování státu, kteří navíc radí, že „bychom se neměli zadlužovat“, by chtěli, aby 25 let mladý člověk vstupoval do života se slušným dluhem. Již dnes navíc studenti více pracují, než studují. Co by se dělo po zavedení školného? Že bychom jim dali půjčku? I ta se musí jednou zaplatit.

Nedávno byly zveřejněny výsledky šetření, že Česká republika, je na jednom z posledních míst mezi vyspělými zeměmi, co se týká dostupnosti vzdělání pro děti z nižších sociálních vrstev. Opět se objevují lži, že tyto děti nemají motivaci studovat. Je tomu přesně naopak. Ze Spojených států je známo z dostupných pramenů, že podstatnou část vrcholových pozic neobsazují absolventi špičkových a drahých škol, které studují děti z lepších rodin, ale absolventi běžných univerzit. Mladí lidé ze středních a tím spíše z nižších vrstev mají ambice a ochotu udělat něco pro to, aby se pozvedli na vyšší úroveň. Tak jim to nekomplikujme.

Často naši představitelé uvádějí, že lidé by se měli vzdělávat. Komicky to vypadá, když to uvádí třeba i ten, kdo vyšší vzdělání nemá. Není to jen u nás. Stereotypně politikové opakují fráze o znalostní ekonomice, počítačové gramotnosti, moderních technologiích, nové ekonomice. T o jsou jenom fráze.

Gerhard Schroeder, když odcházel z funkce kancléře, uvedl, že by se chtěl konečně naučit pracovat s počítačem. Totéž sdělila Livie Klausová, která zhruba řekla, že „až Vašek nebude ve funkci, využije (Livie) služeb jejich vlastní nadace a naučí se pracovat na počítači.

Učitelský zpravodaj č.13 před rokem uvedl přibližně, že „se vzdělávají lidé, kteří to nepotřebují (tedy jsou vzdělaní) a nevzdělávají ti, kteří to potřebuji, nebo kteří mají pocit zajištěného postavení, tedy politikové a manažeři“. Předpokládám, že mně někdo omlátí o hlavu, že jsem to nebo ono necitoval zcela přesně

Smutně vyznívají slova našeho prezidenta Václava Klause, že přílišná opulentnost vědcům škodí. Určitě by to někdo chtěl vztáhnout i na učitele (hladový učitel je přece nejlepší učitel) atd. Zřejmě by se měla vrátit doba, kdy Johannese Keplera živila spíše astrologie než astronomie.

Část veřejnosti i vzdělaní lidé se domnívají, že učitelé pracuji 3-4 vyučovací hodiny denně. Skutečná pracovní doba je však delší než je pracovní doba určená Zákoníkem práce. Nejvytíženější jsou učitelé matematiky a mateřského jazyka. Kvůli velkému počtu písemných prací. To opět vyplývá z řady výzkumů, které jsou prováděny zřejmě všude tam, kde existuje nějaké školství.

Tyto výzkumy dospívají k těmto závěrům zas a znova. Nehledě na stres, kterému jsou vystaveni učitelé. Opět prof. Průcha uvádí, že cca 10 proc. učitelů trpí psychickými potížemi, a cca 30 proc. z nich mají neurotické potíže, a že podstatná část začínajících učitelů (cca 1/3) má potíže s kázní žáků. A podpory od nadřízených či kolegů se nedočkají, ani nejsou nebo nebyli na fakultě připravování, jak s problémovými žáky či studenty pracovat. Ostatně už jsme se u nás dočkali i vraždy učitele při vyučování. Dočkáme se i školního atentátu?

Protože jsem, byť už jen bývalým učitelem matematiky, tak sledují hlavně oblast vyučování matematiky. Na webu Jednoty českých matematiků a fyziků, www.jcmf.cz bylo zveřejněno stanovisko Společnosti učitelů matematiky (SUMA) k nové maturitě. Podepsal ji doc. Eduard Fuchs, předseda SUMA JČMF.

Jak jsem citoval výše, naše školství je nehomogenní, tedy neuvěřitelné rozdíly mezi školami. Proto potřebujeme nejen státní maturitu, ale i jednotný test na základních školách. Pokud někdo demagogicky tvrdí, že bychom si měli uvědomit, že státní maturita nezvýší úroveň, že prý pomůže kvalitní výuka, . tak takový argument by zplodil i maturant. Ovšem tu kvalitní výuku je třeba zajistit a zjistit. Zajistit tím, že se přilákají kvalitní lidé nabídkou slušných platů (a příznivými pracovními podmínkami). A zjistit těmi jednotnými testy.

Zavedení těchto jednotných testů nejen na středních, ale i základních školách, pokud by jejich výsledky (tedy výsledná statistická data o jednotlivých školách) by nepochybně změnilo, jak chování rodičovské veřejnosti při jejich rozhodování, kam budou směrovat své děti (na které školy), tak chování pedagogických pracovníků, řekněme, jak vedení škol (kdyby čelilo zrušení školy či vyřazení škol ze systému), tak práci pedagogů, tedy jestli mají rozdávat jedničky a dvojky, nebo hodnotit skutečné znalosti nebo neznalosti.

Výše zmiňovaná nehomogenita  našeho školství vyplývá (dejme tomu) z výzkumu, které provedla a zveřejnila agentura SCIO, jehož závěry byly citovány i v běžných médiích. I když někteří odborníci zpochybňují metodiku výzkumu, přesto ukázal, že jsou rozdíly mezi našimi školami, řekněme v efektivitě pedagogické práce na našich školách.

Vzhledem k tomu, že takové či onaké závěry byly zveřejněny opakovaně, zřejmě bude nutné sáhnout k řezu. Ministr Dobeš, se zdá se, dohodl na zrušení některých škol.

Výzva doc. Jindřich Bečváře, CSc., byla při jejím zveřejnění zpochybňována, že prý se s našim školstvím nic negativního neděje. Před pár týdny byl zveřejněn výsledek  mezinárodní  pedagogického výzkumu, který, zdá se, ukázal, že naše školství nejde tak zcela dobrým směrem.

Příspěvek byl sepsán krátce po testu státních maturit na podzim. Přepsal jsem jej na Štědrý den 2010 a aktualizuován před květnovým zveřejněním v Moderním vyučování.

Krátce k premiéře státních maturit. Ukázaly, že naše školství je opravdu nemocné a že značná část studentů nesplňuje ani dosti snížené nároky na dnešní studenty. Jestliže 20 proc. Studentů n neuspělo a 10 proc. Nebylo připuštěno, tak je zřejmé, že část z nich nesplňuje ani opravdu ty snížené nároky. Když vezmeme v úvahu, že podstatná část studentů zvolilo základní či nižší část státních maturit, tak je zřejmé, že kdyby nebyly ty dvě varianty (pro hloupé a ještě hloupěhjší), tak by výsledky a tedy značná neúspěšnost byla ještě vyšší. Jako výsměch zdravému rozumu je třeba označit snahu ministra Dobeše, aby studenti, kteří neuspěli, byli na univerzity přijaty podmíněně.

Viděl jsem jen jakousi ukázku otázek státních maturit, které zveřejnila (zdá se) Mladá fronta Dnes. Myslím, že si autoři otázek z češtiny spletli didaktické testy s psychologickými testy inteligence. Pokud má mít státní maturita smysl, tak je třeba, aby otázky byly takové, aby se na ně dalo připravit, tedy předvídatelné. Vyspekulované otázky sice svědčí o zdatnosti jejich autorů, ale neberou v úvahu trému a fakt, že v 18 či 19 letech sotva budou schopni studenti nějakých analytických výkonů.

Nemám námitky proti přijímacím zkouškám na univerzity v podobě testů studijních předpokladů, pokud se kombinují s testy s konkrétních předmětů, dle zaměření univerzity.

Jako výsměch je rovněž snaha elektronizovat státní maturitu a pojmout i připravované testy na základních školách jako testy „přes počítač“. V páté třídě sotva bude schopen žák soustředit se na správné odpovědi a ještě práci na počítači. Nevím, zda si pan ministr uvědomuje problém zabezpečení takového testování.

Pan ministr evidentně nepostřehl, že jeho e-maily si četli nejen novináři. Což je jeho selhání. Počítačově zdatný člověk si uvědomuje, že nemůže posílat e-mailem důležité informace. Druhým aspektem, který (nejen) panu ministrovi unikl je fakt, že existuje i zabezpečný způsob komunikace a možnost použití šifrování při e-mailové komunikace, které funguje i s běžnými poštovními klienty.

Nevím, jak by si pan ministr představoval tu počítačovou státní maturitu. Jak by státní maturita fungovala v případě problémů školy s dodávkou elektřiny, výpadek Internetu providera školy. Jak by se odstraňovaly aktuální technické problémy v oakmžiku testu atd. Nevím, zda se pan ministr domnívá, že by studenti vyplňovali test online, nebo by testy byly v elektronické podobě doručeny v předstihu podobně jako písemné testy. Spíše v říši snů je představa o úsporách při plně digitalizovaných testů. Státní zakázky jsou trvale předražené, proč by se to mělo vyhnout právě této zakázce.

Drtivá část softwarových projektů neskončí použitelných produktem a značná část projektů má značné zpoždění, neboť každý softwarový projekt je unikátní. Nikdo by pochopitelně nevytvářel totéž 2x. Ani manažeři a odborníci softwarových firem nejsou schopni kvalifikovaně odhadnout délku realizovaného projektu a určitě by si zajistili dostatečný časový a finanční polštář. Zpoždění je projevem snahy o zajištění kvality vytvářeného softwarum, nikoliv nějakého šlendriánu.

Co se týká zabezpečení nějakého počítačového projektu, jedna věc je „zaručení naprosté bezpečnosti“ a druhou věcí je realita. Proflákne to zpravidla ten, kdo má tu bezpečnost na starosti a v případu nějakého útoku na počítače CERMATu s případnými testy (tedy jejich prozrazení, nebo dokonce úpravy výsledku online nějakým studentem), tak zkušenosti ukazují, že odhalené počítačové zločiny jsou jen vrcholem ledovce.

To rozvážení testů v písemné podobě v krabicích a pomocí kamionu se mi jako člověku, který se živil jako programáor, se mi jeví jako nejbezpečnější a asi i nejlevnější.

Nabízí se další témata či problémy školství. Povinná či nepovinná maturita z matematiky alespoň na gymnáziích? Kdo nás bude živit? Přírodovědci, vědci, technici, nebo filozofové, kunsthistorikové, politologové, filmoví vědci? A co by tedy měli studenti umět a tedy co bychom po nich měli požadovat?

S hrdostí jsem se dozvěděl, že gymnázium, kde jsem před 31 lety maturoval, se umístilo jako 7. v republice (Gymnázium Dašická, Pardubice).

Doporučuji k přečtení nejen knihu Moderní pedagigika, 4. přepracované vydání, nakl. Portál, ale i další knihy prof. Průchy, DrSc., ale např, i knihu Liessmann: Teorie nevzdělanosti,  Academia, která děsivým zpsůobem kritizuje a staví do špatného světla tzv. reformy a reformátory školství

RNDr. Karel Vašíček

www.mathpublishing.eu

exučitel matematiky , exprogramátor