Každý třetí Evropan alespoň jednou vyhledá pomoc psychiatra. Psychiatrická péče je velmi nákladná, protože nemoc v řadě případu postihne mladé lidi na začátku kariéry, mnohdy i během studia. Léčba je spojena s dlouhodobými, často opakovanými pobyty v nemocnici, invalidizací pacientů a jejich celoživotními problémy. Česká republika je podle informací, které se zveřejňují, na předposledním místě před Slovenskem, co se týká výdajů na psychiatrii ze zdravotnického rozpočtu.
10. 10. 2012 jsem se zúčastnil happeningu před Ministerstvem zdravotnictví za reformu psychiatrické péče. V polovině listopadu jsem se zúčastnil konference o sociální psychiatrii.
Tehdy mě napadlo oslovit významné psychiatry, kteří realizují služby komunitní psychiatrie, a kteří podle mého názoru mají schopnost něco v této době ovlivnit.
Oslovil jsem psychiatry Petra Hejzlara, Martina Jarolímka, Jana Stuchlíka, Juraje Rektora, Ondřeje Pěče. Nesehnal jsem kontakt na pana Jana Pfeiffera.
Jediný, kdo mě odpověděl, byl pan Petr Hejzlar. Rozhodl jsem se dále neotálet a zveřejnit otázky a odpovědi, které mi poskytl
Můžete napsat v několika větách něco o historii psychiatrické péče v ČR a o její transformaci po roce 1989
Historie psychiatrické péče v Čechách a na Moravě má zhruba 230 let. Popsat ji v několika větách je dosti obtížné. Zkusím to velmi zjednodušeně, telegraficky. Zaměřím se spíš na organizaci péče než teoretické pozadí a nástroje léčby – ty se k nám ze světa dostávaly bez výraznějšího zpoždění.
- Konec 18. století a první polovina 19. století: v nejrůznějších chudobincích a „sociálních zařízeních“ – azylech vznikají oddělení pro duševně choré, zavádějí se programy, jak tyto nemocné zabavit, udržet v klidu, naučit pracovat – tzv. morální přístup
- Druhá polovina 19. St. a první třetina 20. St. – vznik specializovaných ústavů pro choromyslné projektovaných jako světy samy pro sebe, s polnostmi, manufakturami atp. – dnes jim říkáme psychiatrické léčebny
- Dvacátá a třicátá léta 20. St. etablování psychiatrických klinik při univerzitách a lékařských fakultách
- Po druhé světové válce – vznik několika psychiatrických oddělení ve všeobecných nemocnicích a postupné vznikání psychiatrických ambulancí mimo největší města (jejich počet od té doby postupně mírně narůstá)
- Šedesátá a sedmdesátá léta 20.st. – pronikání psychoterapie, zakládání terapeutických komunit, denních stacionářů, psychoterapeutických programů i v některých léčebnách
- Devadesátá léta – skokový nárůst počtu ambulancí, redukce lůžek v léčebnách cca o 20%, vznikání sociálních služeb pro dlouhodobě duševně nemocné
Napište pro čtenáře pár slov o sobě, činnosti organizace, ve které pracujete. Jak hodnotíte Vaši práci,. co se Vám podařilo a co nikoliv?
Zaměstnání mám dvě. Jako psychiatr se v pardubické nemocnici věnuji pacientům v denním stacionáři a v ambulanci. Snad se mi daří citlivě kombinovat psychoterapii a farmakoterapii a taky odolávat rutině a vyhoření. Co se mi nedaří by asi museli popsat spíše mí pacienti než já sám.
Dále pracuju jako ředitel neziskovky Péče o duševní zdraví, která poskytuje sociální služby hlavně pro lidi s psychózami. Daří se mi organizaci rozšiřovat, aby její služby byly co nejvíce dostupné. Taky si myslím, že se nám daří podporovat profesionální rozvoj našich zaměstnanců – začínali jsme na zelené louce bez tradice a vychovat profesionála trvá nejmíň deset let, proto mám radost, když řada mých kolegů sociálních pracovníků profesionálně zraje. Nedaří se mi rozšířit týmy působící ve sdružení o zdravotní psychiatrické sestry.
Nakolik se podle Vašeho názoru podařila transformace české psychiatrie, Považujete současný stav financování psychiatrie za přijatelný?
Žádná transformace zatím neproběhla. Rozšíření sociálních služeb, které dříve nebyly, nelze považovat za transformaci. Otázka financování je složitější. V zásadě máme dva zdroje – veřejné zdravotní pojištění a dotace na sociální služby. Celá oblast je tím uměle rozdělena na dvě části a to přijatelné není.
Česká republika by měla požádat o peníze na transformaci psychiatrické péče v ČR. Kam by podle Vašeho názoru měly prostředky především směřovat?
Na vybudování silných multidisciplinárních mobilních terénních týmů s nepřetržitým provozem.
Jaká jsou největší rizika připravované transformace psychiatrické péče a jaký by měl být přínos pro pacienty a jejich rodinné příslušníky?
Přínos pro pacienty by měl být v tom, že péče jde za nimi a nemusí ji složitě vyhledávat. Pomoc dostanou ve své domácnosti a v přirozeném životě. V optimálním případě nebude zhoršení zdravotního stavu důvodem k hospitalizaci, ale k intenzivnějším návštěvám terénního týmu.
Mluvit o rizicích zatím dost dobře nejde, protože nevíme, jak vlastně ona transformace bude vypadat. Ministerstvo zdravotnictví teprve založilo pracovní skupinu, výstupy zdaleka nejsou.
Jaká je úroveň této psychiatrické péče ve srovnání se situací před rokem 1989 a se situací ve starých zemích EU. Je něco, čím péče o psychiatrické pacienty u nás vyniká?
Myslím, že dnes má pacient mnohem větší výběr lékaře, péče je přece jen lidštější, farmaka jsou novější a zatížená menším množstvím nežádoucích účinků, mnohem víc je rozšířená psychoterapie, o duševní nemoci není takový problém veřejně mluvit, existují svépomocná uživatelská i rodičovská hnutí, sociální pomoc už neznamená „zavřít do ústavu“. Tolik rozdíly oproti době před r. 89.
Srovnání se starými zeměmi EU je nemožné, protože ty země se mezi sebou velice liší, neexistuje žádný obvyklý standard EU.
Pokud bych se na to díval absolutně, v čem je u nás péče lepší než kdekoliv jinde – nic mě nenapadá. Ale jinak si myslím, že u nás je relativně slušný poměr cena / spektrum dostupných služeb.
Ptal se RNDr. Karel Vašíček
Odpovídal MUDr. Petr Hejzlar, lékař Krajské nemocnice v Pardubicích, ředitel o.s. Péče o duševní zdraví- region Pardubice
